Můj děda ještě ve svých 92 letech byl soběstačný, běhal bez hole a i hlava mu dobře sloužila. Jednou jsme ho nechali samotného doma a on se rozhodl vyjít si na procházku. Bylo to někdy odpoledne, protože když se vrátila sestra v 16 hod. už doma nebyl. Vzal si kabát i mobil a peníze, ale kam měl namířeno to už jsme se nikdy nedozvěděli. Když ani v 19 hod. ještě stále nebyl doma,
volala jsem na policii, ale tam mne odbyli s tím, že hledat začnou až ráno.
Běhali jsme a telefonovali všude tam, kde by snad mohl být, ale nikdo nic nevěděl. Mobil měl děda u sebe, ale bohužel vypnutý.
Tak proběhla noc hrůzy, kdy jsme nespali a doufali, že se vrátí. Nepřišel. Ráno kolem sedmé už si ale zapnul mobil a tak jsme se mu dovolali. Stál na zastávce tramvaje na druhém konci města, ale byl schopný nám přečíst jak se ta zastávka jmenuje.
Samozřejmě jsme hned pro něho dojeli a dovezli ho do nemocnice, kde na něm ale neshledali nic, než to, že trochu prochladl. On sám si nikdy nedokázal vzpomenout kde chodil a co celou noc dělal, zůstalo to tedy neobjasněnou záhadou.
Ztratil na své cestě peněženku s doklady, ale protože v ní bylo i moje tel. číslo, ještě týž den mi zavolala stará paní, že ji našla. Dobře že jsou na světě ještě i poctiví lidé.